Dnes ráno jsem si přivstal, aby mohl přijít na první letošní roráty (tj. mši, ke cti Panny Marie v době adventní). Roráty se tyto mše v adventní době nazývají proto, že se vždy ve starých dobách a doufám, že i dnes na mnoha místech zeměkoule právě proto, že začínali starým latinským zpěvem Rorate coeli desuper et nubes pluant iustum (Rozevřete se nebesa shůry a oblaka ctěte spravedlivého). Ten zpěv je dnes v našich končinách nahrazován národním Ejhle Hospodin přijde, který má téměř v každé diecézi svůj vlastní téměř unikátní nápěv.
Mše v kostele, který byl téměř celý ve tmě až do chvíle než pronesl kněz líbeznou melodií zpěv, který v latině zní takto: Ecce virgo concipiet et pariet fillium et vocabitur nomen ejjus Emmanuel (česky Ejhle Panna počne a porodí syna a nazváno bude jméno jeho Emmanuel = Bůh s námi).
Mše se počala, celý kostel byl mírně prázdný a věková skupina se pohybovala přibližně v průměrném věku od pětatřiceti výš. Zdejší vysokoškoláci se téměř neukázali, což svědčí asi i částečně o tom, že doba adventní zřejmě dnes už pastoračně není dobou, kdy se hlásalo, že člověk má umět zapřít sám sebe, své slasti a povrchní touhy a má naopak se více přimknout k Pánu, který přichází jen jednou a ta příležitost se nemusí již víckrát opakovat.
Dnes nekázal kněz, nýbrž jáhen. Jeho slova svým způsobem korespondovala s tím, co církevní tradice hlásá o adventu a co jsem si i já připomněl o uplynulém volném třídenní. Přidal však navíc jednu větu - všichni máme usilovat o to, abychom přemáhali zlé dobrým a tím dělali Pánu radost. Proč? Proč nemůžeme zůstat v nějaké rovnováze někde mezi dobrem a zlem? Proč nám třeba není doporučeno, abychom si dělali, co se nám zlíbí, ale zároveň to nebudilo dojem naší vlastní dekadence? Cožpak není lepšího člověka, který se stárá jen o sebe a zároveň druhým neškodí?
Hloupost!
Právě dobré máme činit a přemáhat tím to zlé, čeho jsme se již v uplynulém čase dopustili a tím činit vlastní pokání - tím, že činím dobré svým bližním, které máme mít rádi jako sebe sama. Není to tedy egoismus v pravém slova smyslu. Spíše je to jen egoismus, kdy máme radost ze štěstí druhých a činí nás šťastné, když někomu pomůžeme třeba i s drobností (dáme starší paní drobné na lístek, když je nutně potřebuje, pomůže spolužákovi/spolužačce s domácím úkolem nebo vysvětlíme nejasnou látku, bojujeme za práva maličkých i jen modlitbou, vyčleníme si čas na to, abychom chodili potěšit staré a opuštěné do domova důchodců a nebo tělesně postižených, malé děti do dětských domovů či cokkoliv jiného. Jen tím děláme dobro. Co je to vlastně dobro? To nikdo nedokáže definovat. Když narážím na to, co jsem psal včera, tak je to nejvyšší cíl života člověka a zvláště pak katolického křesťana, pro kterého je Bůh sám nejvyšším dobrem. Každý z nás má činit dobro, ví, jak to vypadá, ale neumí toto slovo uchopit, protože označuje tolik význámů, tolik možností a je bezednou studnou pramenů, které činí naše universum universem.
Když to tedy shrnu, tak nelze žít balancováním na šikmé ploše mezi dobrem a zlem. Vím a je mi jasné, že každý z nás se přeci jen nechá zvyklat tím zlým a mnohdy se dopustí hříchu. Však i největší světec za den zhřeší alespoň sedmkrát a to třeba jen pouhou myšlenkou, protože je také člověk slabý, ale na druhou stranu mnohdy nesmírně pokorný. Ani svět není udržován nějakou pokojnou rovnováhou, kdy je stejný počet dober yvážený počtem zla. Však mnohdy vidíme, že lidé ve své svobodě činí věci, které nejsou slučitelné se zdravým rozumem, jsou amorální, neetičtí, ba dokonce jsou barbary bez srdce a citu. Hrozivé to jsou případy. Pohádky typu film Constantine tedy nelze brát v úvahu. Nikdy jsem osobně tento film neviděl, ale už jsem na něj četl bezpočet interpretací. Křesťan si nemůže připustit, že zlo prezentované ďáblem stále bojuje proti dobru prezentované nadřirozenou bytostí - Bohem. Je pošetilé si myslet, že tyto dva protiležné extrémy nejsou ani dobrem ani zlem prezentovaný jako dva protikladné prototypy. Opak je samozřejmě pravdou. Bohu navíc vůbec nejde o to, aby s démony, kteří se jej kdysi jako jeho andělé v kůrech zřekli pro svého svůdce Lucifera, vedl válku hlava nehlava a bylo mu naprosto jedno, jak tím trpí celý svět, který tak pracně vytvořil. Naopak Bohu na nás záleží a existují i případy, kdy prozíravě zasáhne. Kristuův příchod je jedním z nich. Lidem se nenabízí jako lacná nevěstka, ale dává se jim, pokud jej přijmou. V tom je velikost BOha jako našeho milujícího a všemohoucího otce. Dal nám svobodu a my máme každý svůj vyměřený čas na příležitost (occasio), kdy ho můžeme přijmout a taková příležitost může být buď opakovaná nebo již nikdy více nepřijde. I mi, kteří jsme Krista oblékli navíc nesmíme usnout na vavřínech neboť s každým z nás má svůj plán a každý z nás bude překládat svému Pánu Bohu účty, až se vrátí a bude chtít předložit své uschované hřivny.
Jednejme tedy tak a nespoléhejme se, že čas na to bude jindy nebo že to dokonce udělá za nás někdo jiný!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.